Rok čtvrtý – 27. týden: První kosení

27. týden

Ještě v dubnu bych řekl, že něco jako kosení se tento rok u nás konat nebude. Ale přišli deště a najednou je na zahradě trávy do pasu. Z našich necelých 4000 m2 tvoří stále asi 3000 m2 louka. I když jsou tam stromy, tak kolem se snažíme sekat. Obvykle jednou ročně, když to vyjde tak část i podruhé. Seno nějak zvlášť nepotřebujeme, jenom část na záhony s bramborami, které se stále snažíme pěstovat v mulči. Proto i naše motivace pro sekání je celkem malá. Už se stalo, že jsem část zahrady některý rok neposekal vůbec. Na jedné straně tím udělám asi radost přírodě, na druhou stranu si ale přidělávám problémy do budoucna. Další roky se na ploše, kde se nesekalo, totiž seká už podstatně hůř. Je tam hodně staré trávy, kterou z té nové už moc nedostanete. To by mi ale ani tak nevadilo, ale je to dobrý úkryt i pro hlodavce, se kterými jsme měli hodně velké problémy minulý rok. Zlobí nás i tento rok, i když už naštěstí ne v takovém rozsahu. Když jsem procházel minulý rok zahradu, tak prakticky všude, kde byl kus suché trávy, tak byla minimálně jedna díra do země.

Tomu chci předcházet, takže bych rád zahradu posekal každým rokem minimálně jednou, a to nejlépe včas. Jenomže tento rok bylo zjara hodně sucho a tráva i když byla hodně nízká, tak už začínala kvést a schla. To se seká ručně hodně blbě. I proto jsem už byl pomalu smířeny s tím, že sekat nebudu. V podstatě by ani nebylo co. Jak začala tráva s dešti růst stále víc a víc, tak už jsem na ni s obavami koukal, že s tím bude potřeba něco dělat. Záhony měli ale vyšší prioritu. Až teď jsem si nějak řekl, že bych mohl začít sekat zahradu. Už je sice celkem pozdě, ale asi lépe později než nikdy. Podmínky k tomu nebyly úplně nevhodnější. Sekat by chtělo ráno, když je ještě za zahradě rosa. Kvůli tomu ale nebudu vstávat za tmy a hnát se z Prahy. Navíc se ještě po pár chladnějších a deštivých dnech udělalo pro někoho hezky, pro nás pekelně horko. Pracovat celý den na zahradě, když je venku kolem 30 stupňů není úplně ideální. Ani se to moc nedoporučuje. Když ale máte pro zahradu jenom jeden den v týdnu, tak to není zrovna lehká volba, jestli něco dělat, nebo ne.

No nic, dost bylo stěžování a de se do práce. Sekání ruční kosou mám celkem rád. Záleží ale i na podmínkách. Jen málokdy je tráva pro sekání ideální. Asi by to lépe šlo nově zakoupených křovinořezem, ale k tomu mám živočišný odpor. Někde to šlo lépe, někde o dost hůř, ale část zahrady jsem posekal. Méně, než bych chtěl, ale po třech hodinách sekání v tom horku jsem toho už měl plné zuby a rozhodl jsem se dělat něco jiného užitečného. Pokračovat budu možná další týden, když to počasí a podmínky dovolí. U těch problematičtějších částí se asi radši nebudu hrát na hrdinu a pustím na to manželku s křovinořezem. Bude to rychlejší a méně se natrápím i navztekám. Obrázek je ilustrační z minulého roku. Zapomněl jsem v sobotu udělat fotku.

Já jsem po příjezdu na zahradu kosil a manželka se pustila do čištění záhonů. Stále jich tam pro nás ještě dost zbylo. Tentokrát padla volba jako první na cibuli. Tu už z plevele pomalu nebylo vidět. Tam kde něco vidět bylo, tak trčela nať v rozměrech, které dávají naději, že tento rok by sklizeň cibule nemusela být špatná. Po předchozím roku, kdy to moc nevyšlo, jsme tento rok zase vysadili ze sazečky odrůdu „Všetana“, se kterou jsme měli dobré zkušenosti dva roky zpátky. Počasí je ale nevyzpytatelné, a i podmínky pro pěstování se každých rokem mění. Těžko proto říct, jestli předpokládaný dobrý výsledek u cibule lze připsat odrůdě, nebo to bude kombinace vlivů počasí a podmínek na záhoně. Ono v podstatě počasí a podmínky na záhoně ani z vlivu na koncový výsledek vyloučit nemůžu. Tento rok je ale tak odlišný od minulého roku, že je srovnávat nelze. Fakt je ale ten, že před dvěma lety jsme pěstovali cibuli odrůdy „Všetana“ a měli jsme slušný výsledek. To bylo celkem sucho v červnu a červenci. Tento rok pěstujeme cibuli odrůdy „Všetana“ a zase to vypadá na dobrý výsledek. Teď bylo pro změnu dost deštivo. Proto asi není důvod, abychom u této odrůdy nezůstali i nadále. Akorát to bude chtít zapracovat i na vlastním osivu / sadbě.

Jako další záhon manželka vyčistila šalotku. Je to šalotka, kterou jsme vysadili na záhon tento rok začátkem března. Dlouho jsem se obával, jestli vůbec něco vyleze. Šalotka z podzimní výsadby už byla dávno venku a vypadala moc hezky, ale jarní výsadba nic. Vylezla v podstatě až ke konci suchého dubna, spolu s cibulí ze sazečky. Pak už ale rostla v pohodě a zanedlouho dohnala i šalotku z podzimní výsadby. Manželka průběžně sklízela i nějaké cibule na zeleno. Šalotka vytváří kolem hlavní cibule další, celkově asi 5-6 kusů podle velikosti. Manželka je přesvědčená, že když se pár cibulí sklidí dřív, tak tam sice zůstane těch cibulí pro konečnou sklizeň méně, ale budou větší. Teď ještě zůstává to ověřit v praxi (při hlavní sklizni). Minimálně ale potřebujeme nechat cibule dvě. Jednu jako hlavní sklizeň a druhou pro výsadbu na příští rok. V podstatě by ale šlo i všechny cibule až na jednu sklidit nazeleno a ta poslední by zbyla na výsadbu. Záleží asi na každém, co mu vyhovuje víc.

Na záhonu, kde je teď šalotka, bylo minulý rok zelí a vyséval jsem tam i brutnák. Před dvěma týdny jsem dával fotku brutnáku v cibuli ještě ne moc vzrostlého. Ještě o hodně víc je brutnáku v záhoně se šalotkou. Za dva týdny se hezky vyšvihl a už i nádherně kvete. Z toho máme radost ne jenom my, ale i včely a čmeláci, kteří ho hojně navštěvují. Jednoznačně rostlina, kterou si chci ponechat a pěstovat i nadále.

Z práce jsem si zase dovezl kávovou sedlinu a chtěl jsem ji dát k dýním. Chudinky rostou tento rok poprvé ve volné půdě, která ještě není moc úrodná, a je to i vidět. Proto jsem jim chtěl trochu přilepšit kávovou sedlinou a možná to poslouží i proti slimákům (slimáci prý po tom neradi lezou). Menším zádrhelem ale bylo, ale záhony s dýněmi už stihli trochu zarůst plevelem. I když byli přes zimu přikryté silážní plachtou, něco tam přece zůstalo. Tak jsem je vyčistil a aspoň jsem zjistil, jak jsme na tom s dýněmi. Představoval jsem si to lepší, ale úplně špatné to není. V jednom záhonu vyklíčilo v každém hnízdě něco (aspoň jedna rostlina). V tom druhém jsou dva hnízda zatím úplně prázdná. Hůř na tom je záhon s převážně muškátovými dýněmi. A to ne jenom co se týká klíčení, ale i velikosti rostlin. Záleží ale na tom, jak dýně porostou dál, a hlavně jestli zaplodí a stačí dozrát. V naší krátké pěstitelské sezoně je to klíčová věc. Ani nepočítám s tím, že to bude u všech dýní, ale aspoň některá by to zvládnout mohla. I proto jich zkouším tolik odrůd. Na prvním obrázku je muškátová dýně, na druhém hokkaido.

Když už jsem byl u dýní, tak mezi dvěma záhony s dýněmi máme dva záhony okurek. podobná situace jako u dýní. Klíčení zdaleka ne na 100 % a dost plevelů. Taky zkoušíme více odrůd a výsledky se hodně liší podle odrůdy. Na větší hodnocení je ještě brzy. Pro okurky asi taky není na záhonech úplně nejlepší půda, ale o moc lepší to tento rok už nebude. Můžeme jim trochu přilepšit granulovaných kravským hnojem, ale úrodnost půdy to nenahradí. Spíše to vidím tak, že příští rok asi poputují na chalupu i okurky. Aspoň do doby, než se trochu podaří zlepšit úrodnost půdy na zahradě.

Trochu jsem dočistil i záhon s keříkovou fazolí na lusky. Čistili jsme ho už minule a na prázdné místo jsem vysadil druhý výsev kedluben odrůdy „Azur“ a nějaké pozdní zelí. Zatím co zelí ještě jakž tak roste, tak kedlubny jsou na tom bídně. Buď tahle odrůda u nás růst nebude, nebo jsem zvolil špatný způsob předpěstování sazenic. Ještě to zkusím příští rok v pařeništi na chalupě. Když ale vidím obří sazenice kedluben jiné odrůdy na jiném záhonu, tak si pokládám otázku, jestli to má vůbec smysl.

Tento záhon nás vůbec nepotěšil. Keříkových fazolí je tam zoufale málo a ani náhradní výsadba kedluben nevyšla. Možná to trochu vylepší zelí, ale to je zatím těžko říct. Největší pozitivum na tomto záhonu byl objev dvou velkých ředkví. Tento rok jsme tam žádné ředkve nevysévali, takže si asi semínka rok počkala a vyklíčila až teď. Nejprve jsem si myslel, že je to ředkev typu daikon, ale po sklizení se ukázalo, že je to bílá kulatá ředkev odrůdy „Acord“. Kdybychom to věděli, tak ji ještě necháme v půdě. Průměr kořene, který koukal z půdy, byl dost velký pro daikon, ale pro „Acord“ by mohl být větší. I tak je to ale příjemné a neplánované překvapení. Velké ředkve mám v plánu vysévat i tento rok, ale až někdy v červenci až srpnu, po vyčištění záhonů po jarní zelenině.

Jak jsme minulý týden při čištění záhonů s fazolemi objevili samovýsevy rajčat, tak jsem je rozsadil a tento týden zkontroloval. Žádné rostlina nechcípla, a i když nedosahují velikosti rajčat na chalupě, tak nevypadají špatně. Těším se z nich stejně, jako z těch na chalupě.

Jednou z odložených prací, ke které jsem se dostal tento týden, bylo přetrhání pastináku. Na záhonu s petrželí a koprem je to jediná zelenina, která se zatím celkem povedla. Petržel to možná napraví na druhý pokus, protože druhý výsev dopadl dobře. Kopru už teď nepomůže nic, ale zkusíme později ještě druhý výsev. Pastinák vyklíčil dobře, a i celkem dobře roste, vzhledem k ne moc úrodné půdě. Listy má trochu žlutější, než by se mi líbilo. V podstatě jenom jedna rostlina má listy krásně sytě zelené. Nevím, co je na těch pár cm záhonu jiné. Zbytek má sice listy víc žluté, ale moc v růstu nezaostává. Abychom měli ale nějakou slušnější úrodu, tak ho bylo potřeba přetrhat. Bylo to potřeba udělat už o dost dříve, ale to i spoustu jiné práce. Když jsem začal pastinák přetrhávat, tak jsem zjistil, že některý má už celkem slušný kořen. Vytrhaný pastinák jsem nechával na záhonu jako mulč, ale u těch s většími kořeny mi bylo líto, jenom tak to vyhodit. Tak jsem větší kořeny ulámal a na záhonu nechal jenom listy. Je to taková menší předčasná sklizeň, možná na jednu polívku. Doufám, že přetrhání ponechanému zbytku pastináku pomůže a že budeme mít nějakou lepší sklizeň. Když to dřív nesklidí hlodavci, protože děr v záhonu je o hodně víc, než by se mi líbilo.

Od pastináku jsem pokračoval směrem k bramborám. Těm se daří stále hodně dobře a už začínají ve větším kvést. Jenom jsem je narychlo proběhl a posbíral mandelinky. Zatím se nám daří sbírat dospělé jedince. Larev jsem našel jenom pár a vajíček jenom jednu kolonii na listu. Ani těch dospělých nebylo nějak moc. Jenom si při jejich sběru je potřeba dávat pozor, protože mandelinka volí zvláštní taktiku (celkem zákeřnou). Zatím co většina jiných brouků se snaží utéct, nebo se nějak brání, tak mandelinka hraje doslova mrtvého brouka. Když ji nestačím z listu sebrat, tak se při vyrušení pustí a padne mezi rostliny někde na záhon. Šance, že ji pak najdete, moc velká není.

Myslím si, že brambory jsou už před mandelinkami v bezpečí. Budou co nevidět kvést a pak už jim nějaké mandelinky neublíží. Jediný, kdo může naši radost z brambor zhatit, jsou ještě hlodavci. Tady doufám, že zafunguje králičí pletivo pod záhony. Musím ale říct, že i když brambory vypadají moc dobře, tak jsme je trochu zanedbali. Plánovali jsme k nim ještě přihrnovat další materiál. I jsme k tomu měli připravené seno z minulého roku. Nejdřív ale bylo brzy, pak jsme měli hodně práce jinde a už je asi pozdě. Nějak si moc dobře neumím představit, jak do té houštiny cpeme seno. Proto trochu doufám, že bude startovní vrstva výsadbového kompostu stačit. Máme další poučení do budoucna a příležitost ke zlepšení. Příště přihrnovat dříve.

Cuketám se daří stále dobře. Rostliny už dosáhli skoro plné velikosti a pomalu začínají vytvářet květy. Tohle ale platí jenom pro jeden záhon. Druhý záhon s patisony a kulatými cuketami už tak hezký není. Ale když vyjde aspoň jeden záhon, tak bychom měli mít cuket více než dost.

Hrášek jsme už měli v plánu tento týden sklízet. Minule to vypadalo, že už moc nepotřebuje. Sklidili jsme ale jenom trochu na ochutnání, protože i když jsou lusky už dost velké a je jich hodně, tak přece jenom se při sběru ukázalo, že zrna v nich ještě moc není. Je to vidět, i když se na lusky podíváme proti slunci. Tak snad příště to už bude lepší. Aspoň u jedné, nejranější odrůdy. U hrachu nás překvapilo to, že jsme několik let čekali na pořádnou úrodu a když už to vypadá, že by to tentokrát mohlo vyjít, tak najednou jako bychom nevěděli, co s hráškem. Jestli ho sklidit nazeleno a zamrazit, nebo počkat až uschne a sklidit ho pak. Pěstujeme vzrůstem spíše menší odrůdy a moc se nám do té houštiny sklízet nechce. Taky se lehce stane, že nějaký ten lusk přehlídnete. U sklizně na sucho by to nevadilo, protože by se sklízelo najednou až při zaschnutí rostlin. U sklizně na zeleno to už ale může vadit. Samozřejmě stále ještě můžeme zapomenuté lusky použít jako osivo pro další rok, nebo i uvařit a sníst. Je to ale už podnět k zamyšlení, jakou odrůdu a jakým způsobem pěstovat.

U další bobovité rostliny, a to bobu, to vypadá tento rok taky dobře. Rostliny z druhého výsevu už velikostí skoro dohnaly první výsev. Starší rostliny pro změnu nasazují lusky velikosti, jakou jsem u bobu ještě neviděl. Pokud se nic špatného nestane, tak bychom mohli mít dobrou sklizeň i u bobu. Pro příští rok asi vysadíme i více než jeden záhon.

Ne všemu na zahradě se daří tak, jako cuketám, hrášku a bobu. Na záhonu s paprikami jsem zelené hnojení vysekával jednou a myslel jsem si, že už tak zůstane a papriky o něco povyrostou. Stal se ale pravý opak. Zatímco je tam zase houština hořčice a řepky, tak lilek a papriku už mám problém vůbec najít. Po přemrznutí koncem května se jako kdyby ještě zmenšila a některá to asi vzdala úplně. Už se mi do toho záhonu ani nechtělo moc šťourat a říkal jsem si, že když už papriky a lilek letos nevyšli, tak budeme mít na záhoně po ročním pěstování zeleného hnojení aspoň kvalitnější půdu. Pak mi to ale nedalo a začal jsem lilek a papriky hledat a elektrickými nůžkami jsem záhon posekal. U lilků bylo hledání jednodušší, protože hodně z nich mělo nasazené fialové květy. Lilky sice kvetu, ale jinak to je ubohé. Listů moc nemají a když ano, tak jsou to takové zažloutlé otrhané zbytky. Pár z nich začalo vyhánět nové listy, ale obávám se, že je to pozdě a už toho moc nestihnou. Paprik jsem pár našel a některé taky obrážejí novými listy. Jedna dokonce začíná tvořit květy. Zpoždění ale mají velké, takže tento rok asi vlastní papriky mít nebudeme. To zelené hnojení bude fakt takové štěstí v neštěstí. Když už nebudou papriky a lilek, tak aspoň to zelené hnojení. Příští rok to už ale takto dělat nebudu. Nefunguje to tak, jak jsem si představoval.

Podobným způsobem experimentuji tento rok i s brukvovitou zeleninou, akorát tam jsem nevyséval zelené hnojení já, ale sama příroda. Původně jsem chtěl vzít elektrické nůžky na trávu a kolem brukví posekat stejně, jako u paprik. Když jsem ale začal ty brukve v jeteli hledat, tak mi přišlo lepší a jednodušší jenom jetel uválet stranou od rostliny a nechat o tak. Jetel je bílý plazivý a moc vysoký neroste. Na rozdíl o hořčice, nebo řepky. Jetel se asi postupně zase nahrne zpět k rostlině, ale doufám, že ta do té doby trochu povyroste a jetel přeroste. Nebo jetel zase shrnu na stranu a chvilku to vydrží. Rostliny brukví nejsou zatím tak velké, jak bych chtěl. Myslím si ale, že i kdybychom je pěstovali samostatně na holé půdě, nebylo by to o moc lepší. Půda na zahradě je prostě ve většině záhonů stále málo úrodná. Přemýšlím, že to trochu lépe zmapuji a příští rok budu vysévat podle toho, kde je jak úrodná půda. Na tu nejchudší přijde možná jenom zelené hnojení.

S kadeřávkem a růžičkovou kapustou je to víceméně stejné, akorát s tím rozdílem, že živý mulč není tvořený převážně jetelem. Namísto toho jsou tam chumáče vikve. To je taky bobovitá rostlina, která by měla umět vázat vzdušní dusík. Kromě toho tam ale na části záhonu zůstal ještě špenát, který je už samozřejmě všechen v květu. Špenát bylo potřeba zlikvidovat hned na začátku. Kvetoucí špenát, který pak vytvoří semena, již k ničemu dobrý není. Tolik semen špenátu nepotřebujeme a půdě zbytečně odebírá živiny.

Když jsem plánoval zahradu, tak jsem tam chtěl mít „všechno“. Taky jsme hodně vysadili a vyseli. Stromů, keřů, trvalek a jednoletých bylin. V podstatě je ale jenom málo rostlin, u kterých bychom mohli říct, že se jim na zahradě daří. Když jsme měli jenom zahradu, tak jsme se to snažili zachraňovat nějak na místě. Teď s dalším pozemkem na chalupě a hodně odlišnými pěstebními podmínkami, můžeme pěstování rostlin kombinovat. To, čemu se daří na zahradě tam i zůstane a ten zbytek, pokud to bude možné, se přesune na chalupu. U ovocných keřů jsem zatím na vážkách. U většiny trvalek mám ale jasno, jedou na chalupu. Akorát to není priorita, tak to stále odkládáme. Protože nám zbylo v sobotu trochu času (rozuměj, ještě nebylo až tak pozdě) a nic velkého se nám už začínat nechtělo, rozhodli jsme se pro přesun některých trvalek. Chtěl jsem vykopat libeček a denivky z trvalkového pásu. Libeček jsem tam vyséval prvním rokem našeho pěstování. Z počátku tak bylo snad do pět rostlin, až nakonec zůstala tento rok jednom jedna. I to taková skomírající chudinka vysoká asi 20 cm. I proto jsem se rozhodl aspoň pro její záchranu. Váhal jsem asi už moc dlouho, protože ať jsem hledal, jak chtěl, tak libeček jsem už nenašel. U denivek jsem byl úspěšnější. Ze čtyř vysazených rostlin jsem objevil tři a jedna měla už i potomka. Takže to nakonec byli i čtyři rostliny, i když ne čtyři odrůdy, jak původně. Ta jedna, co měla i potomka, už i kvetla, co jsem si ale všiml až když jsem ji vykopal. Není to úplně nejlepší přesazovat kvetoucí kytku, ale co už. Takže denivky putují na chalupu, kde budou dělat společnost dalším třem tam už vysazeným v tomto roce.

Protože jsme přijeli na chalupu malinko dříve než obvykle, tak jsem měl i trochu více času na rajčata. Hezký jsem si je prošel se sešitem a tužkou v ruce. Udělal jsem si seznam všech rostlin podle záhonů a ke každé rostlině si každý týden udělám hodnocení. Parametrů pro hodnocení mám sice více, ale na místě zatím budu dávat jenom značky. Pro pozitivní dojem to bude (+), pro negativní dojem (–) a když to bude nejednoznačné, tak (?). Na konci sezony by teoreticky rostliny, které budou mít nejvíc (+), měly být těmi nej. Zatím ale samozřejmě nemůžu testovat jednu z nejdůležitějších vlastností, a to chuť. Pokud bude nějaká odrůda chuťově excelentní, ale v jiných vlastnostech to bude rozporuplné, tak se stále může dostat do užšího výběru. Naopak, pokud bude rostlina super vitální, bude super plodit, ale chuť bude pro nás slabá, tak asi dále nepostoupí. Zeleninu zatím pěstujeme pro sebe a chceme hlavně to, co nám chutná a máme rádi. Ale i kdybych plánoval rajčata pěstovat a prodávat ve velkém, tak nevím, jestli bych chtěl prodávat něco, o čem nejsem na 100 % přesvědčený, že je super produkt. Fakt je ale i ten, že asi všechny rajčata, co si dopěstujete doma, budou o hodně chutnější než to, co se dá běžně koupit v obchodě. Takže v podstatě i rajče, které není podle mě ideální, by mohlo slavit velký úspěch u většiny potenciálních zákazníků. Hlavně když znají jenom rajčata ze supermarketů. Zatím ale i tak nemám v plánu pěstovat rajčata za účelem většího prodeje. Při pěstování venku a při naší kratší sezoně, to není zrovna komerčně nejlepší produkt. Rajčata mně ale baví pěstovat a testovat různé odrůdy. Takže není předpoklad, že si vystačím do budoucna jenom s pár keříky pro naši potřebu. Taky chci neustále vylepšovat předpěstování sazenic. Každým rokem je to sice lepší, ale stále tam jsou nějaké rezervy, a i podmínky pro předpěstování se snad budou do budoucna zlepšovat (možná pořídíme skleník).

Rajčata na chalupě se zatím po mírném zpoždění díky přimrznutí začínají zase rozjíždět. Kvetou už skoro všechny, ale plody jsem zatím moc nenašel. Zatím asi první plod jsem trochu nečekaně objevil u odrůdy „Marmande“. Tu bych nepředpokládal jako letošního vítěze v ranosti. Zase ale na druhé straně je odrůda „Marmande“ něco jako můj chráněnec a fandím ji. Pěstujeme ji od prvního roku a zatím nezklamala. Právě při ochutnávce jednoho skvěle zralého plodu této odrůdy jsem snad poprvé zažil pocit, pro který mně napadá snad nejvýstižnější název „orgasmus v puse“. Prostě je to těžko popsat. A i když odrůda „Marmande“ není na stránkách o rajčatech hodnocena nějak extra super, pro mě asi zůstane srdcovka už navždy. Samozřejmě ale i tak stále hledám svoje perfektní rajče. To nevím, jestli existuje, ale i kdybych ho našel, tak to určitě nebude znamenat konec s pěstováním a zkoušením nových odrůd.

První větší úrodu šťovíku jsme sklidili před dvěma týdny. Asi i díky příznivému počasí šťovík zase hezky obrostl a bylo možné udělat další sklizeň. Trochu mi to u šťovíku připomíná situaci z minulého roku s mangoldem, který jsme taky sklízeli co dva týdny. Jsem rád, že se šťovíku na chalupě tak daří, a navíc to může být i potenciálně zajímavá zelenina k prodeji.

O rybízu na chalupě jsem taky psal před dvěma týdny. Dával jsem i fotku, kde začínají červenat první plody. Tento víkend už na keřích bylo červeno hodně a možná se dočkáme další víkend už i první sklizně. Kromě červeného rybízu dozrává už i ten černý. Asi díky dešti jsou bobule u obou druhů rybízu větší, než jsem doteď viděl. Ještě to bude chtít udělat revizi i u rybízu, co máme na zahradě. Keříky není z trávy moc vidět. Minulý rok nějakou malou úrodu měli, ale přijde mi to hodně slabé. Možná nakonec skončí na chalupě, kde budou dělat společnost těm třem původním. Trápit je na zahradě a sklízet hrst plodů akorát k ochutnání mně už nebaví.

Minule jsem tak trochu slíbil fotku celého záhonů s mixem zeleniny. Tu jsem neudělal ani tentokrát, protože celý záhon moc dobře vyfotit nejde. Vyfotil jsem ale aspoň záhon z druhé strany, kde dominují saláty a kvetoucí špenát. Ten bude potřeba vylámat, protože na semínka máme rostliny ponechané jinde. Rostliny tvořící semena (které nevyužijeme) zbytečně odčerpávají z půdy více živin. Jinak ale záhon vypadá dobře se slibnou sklizní z tak malého prostoru.

Jinak celková sklizeň nebyla kromě šťovíku a salátu sklizeného na chalupě o moc bohatší. Manželka sklidila na zahradě zase něco málo jahod. Měli jsem i pár lusků hrášku na ochutnání (chutná jak jinak skvěle). Kořeny pastináku z protrhávání rostlin využijeme asi na polévku. Ty dvě ředkve jsou nečekaný bonus navíc. Ještě by šlo sklidit na zahradě i nějaké ředkvičky, ale těch máme doma zatím dost, tak jsme je na zahradě ještě nechali. Minulý týden jsem dělal u ředkviček i další výsev (celkově třetí) a už bylo i něco vidět že klíčí. Takže to vypadá, že ředkvičky budeme ještě nějakou dobu sklízet.

Jinak jsem ještě chvilku tahat bodláky na místě, kde jich bylo fakt hodně. Částečně i kvůli tomu, že jsme tam chtěli vysadit denivky přinesené ze zahrady. Hlavně ale kvůli tomu, že bodláky už začínají kvést a nechceme je nechat rozšířit ještě na více míst, než už jsou. Chvilku jsem bodláky a další plevel kolem tahal bez rukavic. Snažím se je moc nepoužívat, protože mám rád přímý kontakt s půdou a rostlinami. Tentokrát jsem na to ale doplatil. Kromě bodláku jsem narazil i na něco o hodně agresivnější. V sobotu jsem tahal plevel a v pondělí se mi začali dělat na rukou puchýře a podrážděná místa. Ani se to moc neléčí, i když po týdnu to už začalo trochu ustupovat. Proto máme další ponaučení do budoucna, že už radši používat rukavice. Minimálně tam, kde se může vyskytovat něco, co neznáme. Stalo se mi to poprvé, ale jako ponaučení to snad bude stačit.